Vážení přátelé,

webové stránky Obrazy [z] kolektivizace vycházejí ze stejnojmenného DVD, jež vydal Ústav pro studium totalitních režimů v roce 2011. Obsah zachováváme v podobě, v jakém prošel recenzním řízením. Věříme, že se stane užitečným pomocníkem při výuce o dějinách kolektivizace v Československu.

Tento produkt není vědeckou studií a nepřináší syntetizující odborný výklad k danému tématu. Je primárně didaktickou pomůckou, jež samozřejmě čerpá z nejnovějších vědeckých prací (nejen z oboru historiografie, ale také kulturní antropologie, mediálních studií a dalších společenskovědních oborů), ale neklade si za cíl jejich „převyprávění“ popularizačním jazykem. Kolektivizační témata pojímáme široce, ale nikoli vyčerpávajícím způsobem. Nejde nám primárně o komplexnost popisu, ale spíše o metodickou využitelnost daných ukázek a kompozic ve výuce. Snažíme se tedy provázat expertní perspektivu historiografie a didaktiky dějepisu (Co víme o kolektivizaci? Co by žák měl vědět o kolektivizaci?) s pohledem žáků (Proč by nás měla zajímat nějaká kolektivizace?). Chceme, aby si žáci nad audiovizuálními ukázkami kladli otázky, na které může učitel ve výuce v sokratovském smyslu navázat.

Kolektivizace je představena jednak ve své fakticitě (násilný postup státu vůči rolníkům, mechanismy a formy nátlaku, situace JZD v padesátých letech), ale také ve své „obraznosti“, tedy způsobu, jakým byla zobrazována (obrazy kolektivizace), a „kontextualitě“, tedy s ohledem na roli, již tyto obrazy hrály v širších společenských, kulturních a politických souvislostech. Jedním z cílů této pomůcky je představit proces kolektivizace z různých úhlů pohledu (multiperspektivně). Tato pluralita možných pohledů přitom nesměřuje k relativizaci hodnocení historických událostí, procesů a především lidského jednání v dějinách.

Obrazy [z] kolektivizace

Venkov po 2. světové válce
Venkov nikdy netvořil jednolitý, homogenní prostor „okolo měst a hranic“, avšak po 2. světové válce byla jeho mozaika oproti předcházejícím dobám ještě pestřejší. Enklávy v úrodných oblastech více méně prosperovaly. Vsi a osady ve vnitrozemí, s nižší kvalitou půdy nebo výše položené, se potýkaly s pokračujícím odlivem obyvatel do měst. Četná zemědělská zázemí velkých sídel se měnila v průmyslová předměstí. Rozsáhlé příhraniční oblasti, především na jihu, západě a severu Čech, v důsledku vysídlení obyvatel převážně německé národnosti ekonomicky i sociálně skomíraly: velké množství hospodářství stále zůstávalo neobsazených, mnohé vyrabované osady nenávratně pustly, nedostatečně dosídlené vesnice přežívaly jen s velkým vypětím. (O závažnosti tohoto problému svědčí mimo jiné i brožura „Poslední příležitost k osídlení. Seznam míst v pohraničí kam ještě možno přesídliti“, vydaná v roce 1948 Tiskovým oddělením Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, která obsahuje stručnou charakteristiku bezmála pěti set dosídlených míst.)
Venkov druhé poloviny 40. let, sužovaný závažnými sociálními i ekonomickými problémy, představoval společensky nestabilní prostor, v němž se krajní politické postoje – ve smyslu jasných, rychlých a jednoduchých řešení – ujímají velice rychle.

Komunisté a venkov
Vztah komunistické moci k poválečnému venkovu byl značně problematický. Na jedné straně – po vzoru obrozeneckého romantismu 19. století – vyzdvihovala jeho ryzí lidovost, češství a vlastenectví. Na straně druhé pro ni svým společenským uspořádáním, hluboce zakořeněným v „předmoderní“ tradici a křesťanských hodnotách, představoval velké nebezpečí. Konzervativní a do jisté míry uzavřené prostředí vsí a osad, kde půda po dlouhá desetiletí přecházela z generace na generaci a kde nedošlo k výrazným sociálním výkyvům (především v podobě odchodu mladších generací „za lepším“ do měst), se podrobovalo diktátu shora jen velmi pozvolna a neochotně.
V oblastech, které byly postiženy vysídlením „nespolehlivého“ obyvatelstva, byla situace podstatně odlišná. Zde se v drtivé většině usazovali lidé, jejichž vztah k zemědělské práci, místu i k sousedům se teprve utvářel, a bylo tedy možné je nepoměrně snadněji ovlivňovat. Komunisté si této skutečnosti byli velmi dobře vědomi, a proto již od samého počátku se snažili hrát v osídlovací politice státu významnou roli. Důvěra novoosídlenců, získaná mimo jiné přísliby nejrůznějších finančních úlev nebo brzkým převodem spravovaného majetku do osobního vlastnictví, jim v roce 1946 velmi výrazně napomohla k volebnímu vítězství. V následujících letech se právě tento „nový venkov“ stal jednou z hybných sil, s jehož pomocí (a za vydatné podpory represivních složek moci) začal komunistický režim přesvědčovat veřejné mínění, že jediným možným způsobem modernizace venkova je jeho socializace.

Socializace venkova
Socializace venkova byl proces, který je zpětně možné sledovat především na dvou úrovních. První bychom mohli souhrnně označit za sociální, druhou za ekonomickou.
Na sociální úrovni byla jeho cílem likvidace tradičních venkovských komunit, neboť ty byly přímým zosobněním starých (rozuměj „zastaralých“, „přežitých“) pořádků. Moderní, socialistická vesnice podle tehdejší dikce neměla a ani již nemohla být budována na autoritách velkých hospodářů, představitelích církve nebo tamější inteligence. V jejím středu měl nově stát obyčejný zemědělec, řadový rolník, jehož hlavní kvalifikací je práce. Ale nikoli taková, která by sledovala jen jeho vlastní prospěch, nýbrž práce pro všechny, pro kolektiv. Aby k této proměně vesnice mohlo v oblastech s tradičním osídlením dojít, musely být původní elity nejprve zdiskreditovány. Za tímto účelem komunistická moc vyvinula (a zčásti od tehdejších sovětských poradců převzala) celou škálu nátlakových a psychologických metod: sedláci stejně jako faráři byli veřejně zesměšňováni, zastrašováni a posléze ve vykonstruovaných soudních procesech zbavováni majetku i svobody. Někteří jedinci tomuto tlaku podlehli velmi záhy, jiní se svých práv nevzdali. V lepších případech je tak čekalo několik let vězení, v těch horších se z výkonu trestu již nikdy nevrátili.
Souběžně s touto násilnou proměnou společenského uspořádání venkova probíhal proces, který měl nové elitě zajistit náležité hospodářské zázemí. Za tímto účelem komunistická moc využila především myšlenky zemědělského družstevnictví, které se v českých zemích úspěšně rozvíjelo již od druhé poloviny 19. století. Zprvu dobrovolné členství v nově zakládaných družstvech bylo po řadě hospodářských nezdarů, majících mimo jiné za následek pokles životní úrovně a opětovné osamostatňování zemědělců, vynucováno silou. Soukromě hospodařící zemědělci museli státu pod přísným trestem odvádět neúměrně vysoké kontingenty, po scelování pozemků jim byla přidělována pole s nižší bonitou a často i velmi daleko od sebe, bylo jim pod nejrůznějšími záminkami bráněno ve stěhování a jejich rodinní příslušníci nezřídka pozbývali právo svobodného výběru povolání.
Završení socializace venkova tedy ve svém důsledku znamenalo rozvrácení tradičního socioekonomického prostředí vesnice, aniž bylo ve své celistvosti nahrazeno jiným, přinejmenším obdobně životaschopným a funkčním. Přínosy tohoto procesu, které by obstály i z dnešního pohledu, je možné vysledovat pouze na úrovni jednotlivostí: ne každá vesnice byla vedena nezkušenými, ale politicky dobře zapsanými lidmi (tehdejším slovníkem „kádry“); ne každé scelování pozemků proběhlo bez náležitých znalostí; ne každý soused se nechal řvavou propagandou zastrašit…

Komunismus a folklor
Projevy lidové kultury se u komunistického režimu těšily mimořádné oblibě. Pro svůj „proletářský“ původ se folklor stal standardní součástí stranické rétoriky (lidové umění bylo pravidelně označováno za jediné správné umění vůbec), nejrůznějších mocenských rituálů (včetně vítání státních návštěv chlebem a solí), stejně jako všech významných oslav a průvodů. Jeho zákonitosti byly studovány na akademické půdě, jeho artefakty plnily depozitáře vlastivědných muzeí, znalost jeho základů tvořila nedílnou součást školních osnov. Vznikaly desítky rozhlasových a televizních pořadů, zvukových nahrávek, knižních edic. Vždy se však důsledně dbalo na to, aby se folklor neobjevoval ve své „závadové“ podobě – a pokud přeci, pak jen v úzkém okruhu specialistů a opatřený náležitým komentářem. Po vzoru národního obrození byly z této nevyčerpatelné studnice lidové tvořivosti vyškrtnuty všechny projevy, které bylo možné označit za vulgární či otevřeně obscénní (např. některé písně sebrané Janem Jeníkem z Bratřic či pohádky Boženy Němcové), a spolu s nimi nově i ty, které poukazovaly na duchovní, náboženský étos toho kterého společenství (pašijové hry, písně o svatých atd.).
Folklorní umění bylo komunistickou mocí velkoryse přijímáno a šířeno, avšak povětšinou jen ve své sterilní a neplnohodnotné podobě.

Krajina kolektivizovaného venkova
V průběhu 50. let se tvář venkovské krajiny Čech a Moravy změnila téměř k nepoznání. Pestrá, drobnokresebná mozaika polí, luk a pastvin se rozoráním mezí slila v rozlehlé monotónní plochy scelených lánů. Zanikla hustá síť úvozových cest včetně drobných sakrálních památek; výrazně ubylo cest poutních. Na okrajích větších vsí vznikaly komplexy hospodářských budov JZD, centra těžkého průmyslu zabírala další hektary země pro nové a nové závody. V pohraničních oblastech byly stovky neosídlených vsí a osad srovnány se zemí – některé z nich čekalo zalesnění, jiné byly přenechány armádě pro potřeby vojenských újezdů (například Boletice či Doupovské hory) nebo vytýčení hraničních a zakázaných pásem, nově oddělujících budovaný svět socialismu od „reakčních štváčů ze Západu“.
Z ptačí perspektivy tato krajina byla na první pohled přehlednější a srozumitelnější, než její předcházející podoba, avšak také mnohem menší, stísněnější: rozloha míst, kam běžný smrtelník měl zakázáno vkročit, se během tohoto desetiletí zvětšila o několik tisíc kilometrů čtverečních.

Kolektivizace krajiny
Tím, že se krajina Čech a Moravy stala v 50. letech vlastnictvím „všeho pracujícího lidu“, fakticky svého hospodáře ztratila. Odpovědnost za její podobu a stav přešla z konkrétních osob na stát, reprezentovaný zaměstnanci místních samospráv a dalších organizací. Pro ně krajina v mnoha případech představovala jen další položku v pracovní náplni, se kterou se museli nějakým způsobem vypořádat.
S následky této odosobněné, více méně instrumentální péče, se s větším či menším úspěchem potýkáme dodnes – na venkově především v podobě nezájmu o obecní, a tedy společné prostory v intravilánech i extravilánech sídel.

Pavel Hájek

Kolektivizace v dějepisu

Kolektivizace je označována jako proces likvidace soukromého, individuálního (zemědělského) hospodaření a (násilného) přechodu k státem organizovaným formám (zemědělské) výroby. Učebnice dějepisu kolektivizaci zemědělství pojímají jako jeden z exemplárních případů transformace tržní ekonomiky v ekonomiku centrálně plánovanou. Vedle ekonomického aspektu zdůrazňují také aspekt politický, tedy ideologické motivace k vyvlastnění majetku, likvidace nezávislé a prosperující vrstvy zemědělců. Kolektivizace je tak prezentována především jako instrument komunistické ekonomické a ideové politiky. Téma kolektivizace slouží především jako ilustrace represivních postupů komunistického státu a zároveň jako doklad sociální transformace společnosti v duchu komunistické ideologie. Tento přístup má svou legitimitu, ale samozřejmě i své limity. „Zaostření“ na obraz perzekvovaných rolníků (přesněji movitých rolníků) mělo své důvody politické, etické i praktické (didaktické).

„Politický“ důvod tematizace kolektivizace dobově vycházel ze snahy upozornit na nepřátelský postoj komunistických režimů a ideologie vůči soukromému vlastnictví. Tento přístup měl ideologii komunismu „diskvalifikovat“ z politické soutěže. Takovýto postoj měl svou racionalitu v devadesátých letech 20. století a pramenil z potřeby postkomunistických států vybudovat nový společný obraz dějin, jenž by legitimizoval současnost a nový (tj. pluralitní a demokratický) politický režim. Domníváme se, že naše společnost (tj. její kulturní, politický a duchovní charakter) je v současné době již dostatečně stabilizována v duchu demokratických ideálů, aby mohla tento politický rozměr tematizace (nejen) kolektivizace vypustit (či spíše ignorovat) a prezentovat ji s prvořadým důrazem na apolitické cíle dějepisného vzdělávání (jak je definuje RVP). V těchto souvislostech vnímáme kolektivizaci jako heterogenní proces, který nelze podřídit sjednocujícímu příběhu.

Přes tuto pluralitu možných příběhů kolektivizace nechceme rezignovat na etický „imperativ paměti“, který předpokládá hodnotově ukotvenou úctu k obětem této mnohdy násilné transformace venkova. Ačkoli nelze kolektivizaci zužovat na jednostranný zápas mezi komunistickou mocí a venkovem a je třeba vnímat sociální a politické rozpory předkolektivizační vesnice, skutečností zůstává, že kolektivizace byla násilným procesem, v němž část vesnice utrpěla značné majetkové, osobní i morální škody. Ačkoli se výuka (nejen soudobých) dějin nemůže redukovat pouze na katalogy křivd a utrpení a nelze ji vtěsnat do dichotomické polarity dobro versus zlo, nelze zároveň tyto křivdy pominout poukazem na dobré ekonomické výsledky kolektivizace (fungující JZD). Tematizace zločinů minulosti a jejich obětí není věcí politického kalkulu (jako ve výše popsaném případě), ale morální povinností vůči nastupujícím generacím.

Zapojení tématu kolektivizace do školní výuky mělo (a má) ovšem i své ryze praktické důvody dané přístupností a atraktivitou tématu. Příběh kolektivizace je ze všech příběhů socialistické transformace „nejfotogeničtější“, nejlépe schematizovatelný, ilustrující. Venkovské prostředí s sebou nese cosi důvěrně známého (prázdniny u babičky), přitom dostatečně vzdáleného, aby to bylo atraktivní („exotický“ venkov). Popisované jevy jsou součástí sdíleného kulturního kódu (venkov - kolébka národa, sedlák - sůl země, rolník - živitel lidu, vesničan - přírodní člověk, venkov - idyla atd.), takže se relativně snadno konstruuje kolektivizační příběh v modu přístupném i dětskému publiku. Nahrává tomu ostatně výrazný podíl venkovské tematiky v české literatuře a umění, s níž je žák konfrontován v příbuzných předmětech. Obdobný příběh např. měnové reformy z roku 1953 si lze představit jen stěží. Téma kolektivizace, nepochybně velmi složité a mnohovrstevnaté, se velmi dobře transformuje v příběh, respektive příběhy.

Aniž bychom rezignovali na tradiční příběhy kolektivizace z devadesátých let o vyhnání sedláků z půdy či násilném nahnání vesničanů do jednotných zemědělských družstev, rádi bychom nabídli i další možnosti, jak vyprávět příběh kolektivizace. Kolektivizaci můžeme využít jako jádro příběhů o proměně tradičního venkova (jako podnět k úvahám o širším procesu modernizace společnosti), téma otevírá prostor k reflexi utopických vizí o správném fungování společnosti, vypráví příběhy dobových rituálů a především příběhy ideologického přepisování reality. Na kolektivizaci lze demonstrovat některé „alternativní“ způsoby tematizace minulosti. Vedle „fakticity“ dějin („jak to vlastně bylo“) lze nabídnout i téma obrazu dějin („jak to bylo zobrazeno“). Množství materiálu, které je na webu k dispozici, umožní nahlédnout řadu příběhů z různých úhlů pohledu a tím docílit kýžené multiperspektivity dějepisné výuky. Samozřejmě předpokládáme, že učitel bude k velkému množství materiálů přistupovat výběrově, s ohledem na vlastní tematické a metodické preference a též na situaci v konkrétní třídě. Tato pomůcka rozhodně nepředstavuje sumu témat, kterou by měl učitel normativně „odučit“.